V půlce června proběhla na valné hromadě UHS diskuze na téma postavení dějin umění ve společnosti. Programu jsem se bohužel neúčastnila, a jelikož doposud nebyla vydána zpráva z tohoto zasedání, neznám bohužel názory hovořících odborníků. Ivan Foletti nicméně svůj příspěvek natočil – toto video je dostupné široké veřejnosti na youtubovém kanálu Centra raně středověkých studií MU. S jeho názorem se ztotožňuji a ráda bych nyní dodala svůj komentář.
Současná kritika dějin umění často upozorňuje na dějiny géniů, které upřednostňují tragické příběhy slavných umělců skládající dohromady obraz samotného umění. Fakt, že tudy cesta nevede je zřejmá již mnohým. V této závěrečné univerzitní práci jsem se však rozhodla podívat se na tento fenomén ještě trochu jinou perspektivou, znovu zdůraznit tuto slepou cestu vypravování o výtvarné tvorbě a letmo nastínit odlišné směřování, které jsem naplno rozvinula následně ve své diplomové práci.
Zatímco v 80. letech měla světoznámá kniha Hanse Beltinga Konec dějin umění? v názvu otazník, její vydání z 90. let již toto interpunkční znaménko vynechalo. Jádrem této knihy je důraz na antropologickou perspektivu, kterou by se měl obor dějin umění vydat. Dnes můžeme říci, že již před lety si byl Belting (spolu s dalšími) vědom problematiky modernismu a (oborové) terminologie dějin umění. Popisuje stav této vědy i obecně uměleckého světa a jak sám píše, co bylo před tím otázkou se stalo pro něj již jistým.
Hans Belting, Konec dějin umění, Praha 2000. Zdroj
Čtenářům také představuje koncept třetích dějin umění. Stejně jako několik dalších historiků, kritiků či umělců se snaží najít novou metodu výzkumu, analýzy a obecně práce s uměleckými díly. Tento výzkum a získaná data je však potřeba předávat dál, prezentovat, ukazovat a zapojovat do kontextu, díky čemuž se můžeme rozvíjet, obohacovat a posouvat dál. A o tom pojednává má diplomová práce Jak vyprávět dějiny umění.
