„Vůbec tomu modernímu umění nerozumíte? Přijďte se podívat na naši výstavu současného mladého umění!“ Zní trochu jako: „Vůbec neumíte vařit? Zkuste si s námi upéct tuto exotickou specialitu! Budete potřebovat pouze ingredience, které ve svém běžném obchodě neseženete!“

Takovéto pobídky k návštěvě výstavy se nemusejí týkat pouze současného umění. Pojem moderní odkazuje spíše k tvorbě moderny z počátku 20. století a výtvarná tvorba se od té doby stává pro laiky více a více cizí. Propagace nesrozumitelného umění touto formou – aneb dejte šanci tvorbě, ke které nemáte klíč, ale je hodna z nějakého důvodu vaší pozornosti – pak spíše místo zpřístupnění prohlubuje rozdělení společnosti…, jak se dnes s oblibou říká. Nicméně tu máme, co se recepce umění minulého a stávajícího století týče, nemálo lidí, kteří na něj nedají v žádném případě dopustit, ale stejně tak početnou ne-li větší skupinu lidí, kteří jej pouze neignorují, ale potupují jako úpadek společnosti. A opět je kousek pravdy na obou stranách. Všechny obrazy, sochy, ale i performance a další rozličné formy výtvarné tvorby, které bychom zařadili do moderního, postmoderního nebo (pro usnadnění terminologie) současného umění, nejsou kvalitní. Stejně jako v případě starého umění. To, co stojí za vyprávění, jsou příběhy za uměleckými artefakty, a kultivace estetického vnímání skrze ně. Moderní umění ovlivnilo modernistické smýšlení a postmoderní umění zase to postmoderní. Jsme-li tedy zastánci moderního umění, zastáváme se i pozadí této tvorby (tedy uvažování ovlivněné modernismem). Nebo tak činíme z přesvědčení o estetické kvalitě, což však může být rovněž zabarvené osobními preferencemi. Pokud se však v dnešní době můžeme opovážit o hledání objektivity, je zapotřebí hájit výtvarnou tvorbu a estetické vnímání jako celek. Rozumět uměleckým dílům jako prostředníkům v procesu učení.