V půlce června proběhla na valné hromadě UHS diskuze na téma postavení dějin umění ve společnosti. Programu jsem se bohužel neúčastnila, a jelikož doposud nebyla vydána zpráva z tohoto zasedání, neznám bohužel názory hovořících odborníků. Ivan Foletti nicméně svůj příspěvek natočil – toto video je dostupné široké veřejnosti na youtubovém kanálu Centra raně středověkých studií MU. S jeho názorem se ztotožňuji a ráda bych nyní dodala svůj komentář.

---

Kdy jste si naposledy v muzeu či galerii řekli „No páni!“?

Můžete namítnout, že na místě by byla spíše otázka „Kdy jste byli naposledy v muzeu?“. Četnost našich návštěv podobných organizací se však odráží v prožitcích emocí, kvůli kterým na výstavy a expozice chodíme. Ano, máme dobu zážitkovou, konzum ovládá veškeré naše jednání – od hospodaření v domácnosti přes život ve společnosti až po vlastní odpočinek –, ale pobyt v muzeu lze prožít i jinak, v hloubce člověka.

Na jednu stranu by muzeum nemělo poskytovat povrchní zážitky. Na stranu druhou bychom však z muzea neměli chodit s chladnou hlavou, přestože nám kurátoři představili odborná a na první pohled neosobní stanoviska a výzkumy. Měli bychom se cítit obohaceni – ať už o novou perspektivu na nějaké téma, o nové informace nebo o prožitek krásy. To si mnozí tvůrci výstav uvědomují, nicméně snahy v praxi málokdy požadovaného milníku obohacení docílí.

Mezi ty, jež se – vědomě či nevědomě – pokusili vnést do výstavního prostoru údiv, nelaciné(!) ohromení nebo, jinak řečeno, zaujmout současného diváka, patří Kunsthalle Praha a Moravská galerie v Brně. Kdo navštíví výstavu Kinetismus v Praze nebo novou stálou expozici designu v Brně, může nabýt pocitu, že se kurátoři snaží za každou cenu nalákat návštěvníky a dávají přednost „instagramovým zátiším“ před celkovým příběhem nebo myšlenkou, kterou by chtěli předat. Přemrštěná interaktivnost nebo nápodoba komerčního světa jsou jistě strategiemi vysvětlitelnými, nicméně jde o metody ošemetné, jelikož chybí málo a z muzeí se mohou stát jen zábavní parky. Posláním muzea však není bavit, ale naplňovat muzealitu.

Poslání

Muzealita má své kořeny již v dávných dobách, kdy lidé začali sbírat předměty nejrůznějšího charakteru. Skrze tuto a jiné činnosti se člověk již odpradávna snaží najít odpověď na otázky „kdo jsme, odkud pocházíme a kam jdeme“ (Jiří Žalman). A na tyto otázky by se měly snažit odpovídat i výstavní projekty. Nebo lépe řečeno – ne nutně nabízet hotové odpovědi, ale povzbuzovat členy naší společnosti k tázání se, k hledání a vnímání. Tedy v případě dějin umění, věnovat se více tvorbě výtvarníků než-li jejich životům, nečinit z nich nad-lidi. Obezřetnost je zde na místě, protože příběhy, jimiž se obklopujeme, nás silně ovlivňují a dělají z nás ty, kým jsme. 

Kromě příběhů, se kterými se denně setkáváme skrze hollywoodskou produkci, televizní média nebo sociální sítě, je potřeba ohlédnout se také na příběhy z dějin umění, které nemalou mírou ovlivňují společnost. Epochismus, který byl již odborníky z většiny zavrhnut, je nadále hlavní osou mnoha vypravěčů a povzbuzuje posluchače ke škatulkování, zařazování každého díla do příslušné kategorie. S tím souvisí i výuka dějin umění na středních školách. Je nutno položit si otázku, která určuje obsah výuky dějin umění, která se až skoro sama nabízí, ale jako by zůstala stále nevyřčená, a to „jaké poznání z dějin umění potřebují budoucí umělci a designéři“ a v rámci výuky dějepisu – „proč je důležité žákům vyprávět o proměnách vizuálních forem, co si mají z hodin dějin umění odnést a proč?“.

Podstata

Jedna z metod současné metodologie dějin umění hovoří o mnoha dějinách umění a užívá označení art histories – dějiny umění v množném čísle. Tento přístup bere v potaz úhly pohledu rozmanitých kultur a reaguje tak na situaci, kdy se z dějin umění stala nadnárodní organizace, pod kterou jsou však skryty odlišné různorodé instituce dějin umění. (Pojmy organizace a instituce zde rozumíme pohledem sociologie.) Na dějiny umění v množném čísle se však můžeme podívat ještě jiným způsobem. Víme o rozdílu mezi dějinami umění univerzitnímu a muzejními. Existují však další dějiny umění, které nejsou ovládány odborníky, nicméně jsou to právě ty, které jsou žité společností a které mají vliv na jednání jednotlivců, mas i rozhodujících vládních subjektů.

Řeč je o opilém Pollockovi, nespoutané Fridě Kahlo, zakladateli Monetovi, nepochopitelném současném umění nebo temném středověku. Tyto příběhy, dnes již mnohdy zastaralé a vědecky překonané, jenž často vychází z romantismu a modernismu, utváří společenské vědomí o tom, kdo jsme, odkud pocházíme a kam směřujeme. Nemají však moc blízko k pravdě. Impresionismus nepřinesl změnu v tvorbě, ale spíše v sociálním chápání umělce. Pojetí středověku jako doby temna je zpolitizovaná recepce pozdějších let. A takto bychom mohli bořit umělecko-historické mýty dlouho. Novináři a politici však, tak jako v minulosti, využívají umění a jeho dějiny ve svůj prospěch a dále podporují tyto legendy, které údajně chceme všichni vidět a slyšet. Proto je potřeba zaměřit se na komunikaci s veřejností. Dostat mezi lidi nejen pravdivé příběhy, ale i ponaučení a také fakt, že některé okolnosti se nikdy nedozvíme a to nevadí.

Útočiště

Epochismus nevytváří pouze fiktivní ohraničená homogenní historická období, ale přímo žádá své naplnění (Jan Michl). Tuto potřebu škatulkování a nevypadnutí z řady můžeme vnímat i u „kultů estetik“. Tak jako máme gotiku, renesanci, impresionismus nebo dadaismus charakterizovaný konkrétními prvky, tak vznikl internetový fenomén „Aesthetics“, kdy jsou vyčteny jednotlivé charakteristiky knihomola, fanouška rocku nebo esoteriky na základě oblečení, zájmů apod. Postupem času se tyto skupiny proměňovaly a snad můžeme říci vyabstrahovaly z konkrétních popisů jednotlivce do širší definice skupiny – lze jmenovat například dark academia, cottage core, kid core nebo cyberprep. Ze začátku na tomto fenoménu nemusíme shledat nic škodného. V některých případech ale už nejde o subkultury založené na nějakém zájmu či přesvědčení, ale o definici identity vzniknuvší díky sociálním sítím a mýtům o naší vizuální kultuře. A nejen lidé, jenž byli dohnáni ke krizi identity, cítí přirozeně potřebu někam patřit, dnes rovněž romanticky podtrženou nutností „najít své pravé já“. Pop kultura nám nabídne své útočiště v jednom z mnoha ideálních světů, ať už vizuálně nebo i příběhově, a my se můžeme více a více distancovat od reality. Na sociálních sítích tak vznikají falešné identity lidí založené na „Aesthetics“, které utlačují jejich reálné já a postupně odkazují méně a méně k realitě a více k sami sobě. Neviňme však slepě sociální média nebo moderní technologie ze sociokulturních problémů. Tyto prostředky občas okolnosti vytvoří, ale často již existující umocní. Celé 20. století je příběhem touhy být součástí správného celku, následovat správný příběh a žít v čistém světě. A jelikož víme, kam nás tyto tužby dostaly, měly bychom být velmi obezřetní.

Vrátíme-li se ke zmiňovaným výstavním projektům dneška, můžeme pozorovat další zajímavý jev, který se projevil jak v Kunsthalle Praha, tak v Moravské galerii v Brně a mnoha dalších výstavních organizacích. Ty, jenž mají dostatečně početné sbírky, si mohou dovolit odkaz na jeden historický výstavní fenomén – kabinet kuriozit. Ten nemusel být pouhou sbírkou podivuhodností, ale reprezentovat floru a faunu vzdálené země nebo zájmy vybraného šlechtice. Opět však šlo o idealizované mikrovesmíry.  S těmi se setkáváme i dnes – na Instagramu. Odkázat také můžeme na ohromnou oblibu fiktivních světů (např. z knih o Harry Potterovi nebo Pána Prstenů), které se rovněž mohou chlubit obcemi se sladěnou architekturou, módou i řečí. To nám může připomenout známou výtku mířenou na funkcionalisty, kteří by si nejraději představovali, aby v jejich navrženém domě chodili lidé v předem určeném, s domem sladěném oblečení. Máme tu tedy paradox, kdy na jedné straně odmítáme přizpůsobovat své životy nějakému „estetickému“ přesvědčení (např. jedná-li se o urbanismu a architektuře obcí), a na druhé straně se plníme fantaziemi o sladěném dokonalém prostřední fiktivních nebo vizionářských světů.

Kabinety kuriozit byly a jsou lákavé jak pro publikum před 500 lety tak pro to současné, a to kvůli svému podstatnému emocionálnímu buzení – údivu. Současný člověk prahne po úžasu a obdivu, chce poznávat, zažívat údiv, zdroj všech emocí. O to těžší je však něčeho takového dosáhnout v době, kdy jsme přehlceni všemi vjemy (vizuální, informační, zvukový smog atd.) a marketingoví specialisté našich emocí využívají stejně tak jako novináři a politici. Pak tu samozřejmě máme tlak společnosti na sociálních sítích na to, co jsme ještě nezažili a rychle bychom měli. V takovémto prostředí je velmi obtížné zachovat si zvídavého ducha dítěte. V tom by nás ale právě muzea a galerie měly podporovat.

Směr

Výtvarná a architektonická stránka expozic v Kunsthalle i v Moravské galerii v Brně se snad snažila jít touto cestou. Berme je jako počátky kurátorování údivu a zvídavosti, a nikoliv historie umění nebo designu.  Jako inspiraci si můžeme vzít výstavu zasahující do stálé expozice MAK ve Vídni s názvem Beauty, kterou mělo na svědomí duo grafických designérů Sagmeister & Walsh a která dokázala pracovat jak s interaktivitou, tak s obdivem k sbírkovým předmětům. Jak je známo, velmi záleží na kontextu instalace vybraných děl, proto vydat se pouze cestou otevřených depozitářů nemusí vést ke kýženému efektu.

Kromě výzkumu by proto neměli historici umění zapomínat na vyprávění příběhů, s nimiž se skrze bádání seznámili a které se týkají i bádání samotného. Měli by poukazovat na skutečnost, že se „doby“ prolínají a styly znovu-užívají. Připomínat, že žádná „doba“ nebyla esteticky čistá a my sami máme doma věci po prarodičích a rodičích, jenž podle zastaralé metody již nepatří do současné epochy. Nabízet styly jako něco využitelného a ne anachronického. Vypořádávat se s kulty osobností. Vyprávět o tom, jak se vyprávělo. Spolupráce s kurátory a učiteli je v tomto případě klíčová.

Zprostředkováváme-li však umělecko-historické otázky a odpovědi laikům, je nutno nezapomenout, že ne všechna data jsou lidem k užitku. Vědce mohou dovést jakožto vodítka k rozuzlení, nicméně ve vyprávění, které má svou strukturu, nemusí být nutně podstatná. Vedle dějin umění vědeckých a muzejních, potřebujeme také dějiny umění pro lidi.