Recenze knihy: Jan Dungel, Biologie umění, Praha 2020.

V únoru letošního roku vyšla nová kniha od českého přírodovědce a ilustrátora Jana Dungela známého svými cestopisy, a především ilustracemi fauny. Mimo jiné se spolupodílel na knize Atlas ptáků České a Slovenské republiky, která byla roku 2002 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii populárně-naučných knih. Dungelova samostatná práce, kniha Biologie umění, předkládá ambiciózní otázky o původu umění a jeho spojitosti s evolučním vývojem Homo sapiens. Čtenáře láká rovněž svým bohatým obrazovým doprovodem složeným z ilustrací autora, fotografií z výprav do pralesů Venezuely a také reprodukcí uměleckých děl.

Přestože cílem knihy je představit propojení biologie a umění, stává se její páteří především popis dějin rodu Homo. Obsáhlý výklad biologického vývoje člověka není na škodu, nicméně onomu propojení evoluce člověka a evoluce kultury není věnována dostatečná pozornost. V případě, že se autor této problematice věnuje, užívá velmi často pouze formu vlastních úvah. Rovněž poslední větou v Úvodu označuje celý text knihy jako úvahy.

Jelikož je kniha určena širšímu publiku, užil autor jazyka populárně-naučného. Nenalezneme zde poznámky pod čarou, na odkazy na vědecké výzkumy a literaturu narazíme při četbě souvislého textu. Seznam použité literatury se nachází až na konci knihy. Pro větší přehlednost by však bylo příhodné zvolit soupis užitých zdrojů na konci každé z kapitol.

Celá kniha je pojata jako vyprávění o vývoji člověka a kultury. Dungel nepostupuje nikterak systematicky – od popisu své návštěvy pralesa přes teorii C. G. Junga se dostává až ke Kristu a náboženství. Často čteme o autorových nikterak nepodložených domněnkách a pocitech, jedná se spíše o soupis vlastních myšlenek na konkrétní téma. Nicméně tato nesystematičnost nemusí být nutně na překážku. Autorovo střídání vyprávění a výkladu drží čtenářovu pozornost a nabízí mu novou syntézu vědomostí a odlišné úhly pohledu. Za problematické však považuji užívání zkratky B. P. (Before Present) bez jejího vysvětlení, přestože se jedná o knihu určenou široké veřejnosti. To se týká také dalších užitých slov jako fylogeneze a ontogeneze – přírodovědné pojmy tu nejsou vysvětleny stejnou měrou jako ty z oborů humanitních.

Za velkou mezeru pokládám absenci alespoň minimálního zmínění tématiky bio artu či genetického umění. Přestože toto umění není předmětem Dungelova studia, úzce se týká propojení biologie a umění. Rovněž považuji za nedostatek absenci bližšího obeznámení čtenáře se studiemi historiků umění a neurologů, kteří se věnují biologickým prapočátkům vnímání uměleckých děl. Již roku 1957 vyšla esej rusko-francouzského uměleckého kritika Wladimira Weidlé stejného názvu Biologie de l’art, nebyla zde ale ani zmíněna.

Přínosem Dungelovy Biologie umění je však snaha poukázat na odlišné úrovně vědomí a náležitosti, které ovlivňují vnímání nejen našeho bezprostředního okolí, ale rovněž abstraktních pojmů jako např. já. Oproti klasickému výkladu pravěkého umění, Dungel zdůrazňuje rituálnost uměleckého aktu. Nevyřčené heslo umění jako šamanismus se nese celou knihou, stejně tak snaha připomenout důležitost a nezbytnost tzv. magického myšlení.

Pozorného čtenáře může napadnout, že by možná bylo příhodnější knihu pojmenovat Biologie a umění. Název knihy bez užití spojky je však správný. Dungel několikrát v knize zdůrazňuje, že dle jeho názoru Naturu a Kulturu nelze odlišovat; zmiňuje výzkumy vědců poukazující na možnost vzniku tance až díky vzpřímené chůzi člověka; umění přirovnává k rituálu a umělce k šamanům; všímá si biologických prapočátků vnímání krásy. Kdyby se autor těmto problémům věnoval více podrobněji, naplnila by kniha svůj nemalý potenciál.