Píše se dvacátý sedmý den září roku 2020. Zásoby trpělivosti a víry se tenčí. Kapitáni stále ve při mezi sebou nenaučili se od svých předchůdců starat se o svou posádku, hodí jim pár flašek rumu, jen když je potřebují. A vyhaslá cháska do dna prolévá plané sliby a prázdné plány. Kapitáni bez vize a vytrvalosti zastiňují slunce. Natolik, že za svá přání obyčejný námořník začne se stydět.

Bouřky přijdou bez čekání, bez varování. Odklon lodi pro bezpečí posádky je potřebný, ale kapitán nesmí opomenout cíl; pokud to jen jde, nevzdálit se od něj na dohled; připomínat posádce jejich poslání; nenaslouchat sirénám a falešným bohům.

Jeden den mladí lidé protestují nechozením do školy, druhý den protestují, aby je do školy pustili.

Jeden den požadujeme nezakrývání tváří kvůli víře, druhý den ve víře požadujeme zakrytí poloviny obličeje.

Jeden den z odemknutých pokojů hlásáme návrat k přírodě, druhý den ze zamknutých pokojů hlásáme návrat k přírodě.

V bludném kruhu nevidíme do zatáčky před sebou ani za sebou.

Přišly velké vlny, dlouhé bouřky a střelka kompasu se výrazně rozkývala, jako tolikrát ve své historii. Pohyb kyvadla však v rotaci se postupně mění. Již se kapitáni nepřou o tom „jak“, ale „co“, zatímco na „proč“ už všichni málem zapomněli.

Posádka i s důstojníky a kapitány začínají blouznit. Slunci nastavili záda, zásoby docházejí a pevnina je v nedohlednu. Vzpoura je na spadnutí, avšak její úspěch závisí i na střelce kompasu – toho, jenž pro svou neužitečnost byl prohlášen za nezvěstný.

Možná jsme ale kompas neztratili. Schovali jsme ho do kapsy, protože nám nedokázal ukázat cestu. Bez cíle není směru.

Chceme-li to, co bylo, obkroužíme stejný kruh opět znovu dokola. Neptejme se kompasu, kde je sever. Svět má mnohem více rozměrů. Začněme hledat mimo mapu. Svět, jak ho známe, se zmenšil, a přitom hned vedle nás je co objevovat.

Ano, my. Protože kompas nemá pouze kapitán.