Rozhodla jsem se zrecyklovat svou esej z října loňského roku. Psala jsem ji v době, kdy Transgas ještě stál. Dnes tomu tak již není. Média mu už pozornost nevěnují a není se čemu divit. Od lidí z oborů jako architektura, památková péče a historie bych ale rýpavé články a snahu o veřejnou osvětu ocenila, přestože je již „pozdě“. Tak tady jeden je…

Naděje umírá poslední. Již nelze doufat v záchranu stavby. Chci ale věřit v záchranu lidského ducha.

V době nějvětšího boomu kritiky bourání budovy Transgasu jsme se mohli často setkat s varováním před našimi budoucími já. Autoři poukazovali na to, jak nám to bude za pár let líto, jak nás naše budoucí generace odsoudí. S touto předzvěstí souhlasím, přesto se však ptám: Zachrání nás útok na naše budoucí svědomí?

I přesto, že dnes již není návratu, ukázala mi kauza okolo Transgasu naději. Vidět kolik lidí, ať už mezi odborníky nebo z široké veřejnosti. projevilo zájem, kolika lidem to není lhostejné, mi dodalo odvahu. Transgas totiž není sám. Zatřeseno bylo (a bude) i s osudy dalších památek. Některé konce již byly zpečetěny, jiné stále očekávají, který lidský vrtoch nakonec zvítězí. Nejedná se však pouze o případ české nebo evropské kultury. Tento problém se skrývá v kultuře lidské.

Jak již bylo zmíněno, jako častý argument proti bourání zazníval apel na naše budoucí výčitky. Málokdo se však pozastavuje nad tím, jak bude. Tím mám na mysli, jak bude za pár generací, nikoliv za deset dvacet let. Lidé žijí teď a tady. Což je naprosto pochopitelný důvod pro ignoraci kauz jako byla tato, ale zároveň je to postoj úzkoprsý. Homo sapiens sapiens má větší potenciál než který nyní naplňuje.

Hádáme se mimo jiné o tom, zda je ta či ona budova esteticky hodnotná nebo ne s argumentem krásy v oku pozorovatele. Máváme rukou nad tím, že kdo má peníze, má moc. A nevíme si rady se správným pojetím vzdělávání. Proč se tedy nevzdávat? Protože jsou to naše životy.

„Nakonec nebude naše společnost definovaná pouze tím, co stvoříme, ale také tím, co odmítneme zničit.“ – John C. Sawhill

Netřeba pročítat antiutopické příběhy. Stačí se podívat do historie na plány nechvalně proslulých diktátorů nebo i na současné dění ve světě. Tito lidé vědí, jakou cenu má naše historie, a právě proto se jí snaží zničit.

Dovolím si doporučit film Památkáři a knihu Tyranie. Námět filmu Památkáři vychází ze skutečných událostí – je to příběh o lidech, kteří se rozhodli ohrozit svůj život pro záchranu uměleckých děl za druhé světové války. Pokud získáte pocit nadsazeného heroického pojetí amerických hrdinů, obětujte chvilku a počtěte si o současnosti. Stále exitují lidé, kteří věří. Příkladem budiž syrský archeolog Khaled Asaad, který zemřel roku 2015. Kniha Tyranie od T. Snydera je tenká, čitelná a srozumitelná i pro laiky. Jak naznačuje její podtitul 20 lekcí z 20. století, neshromažďuje pouze historické znalosti, ale nabízí i rady, jak s tímto poznáním naložit.

Naše historie nás pronásleduje. A my se s ní neumíme vypořádat. Přenecháváme otěže davu, pochybným autoritám a především emocím. Nejsem zastánce ponechávání soch oslavující odsouzené události ve veřejném prostoru. Dokáži pochopit, že některé z nich padnou ve jménu revoluce. Zastávám ale názor, že zbytek patří do muzea. Rozruchu kolem sochy maršála Koněva v Praze si možná překvapivě cením. Umělecká díla by neměla být pouze k adoraci, jejich vnímání se s časem mění a to je dobře. Spory by však neměly přesáhnout meze. Jako se stalo v případě konfederačních památníků v USA, kdy došlo k jejich ničení.

Vrátím-li se k názoru o objektivnosti krásy, uznávám, že v případech jako je Transgas může být krása spekulativní. Nicméně vše si vyžaduje čas – i naše estetické vnímání. Naše obliby se mění s naším věkem a se zkušenostmi. Některým věcem přijdeme na chuť až později, některým věcem porozumíme až později. A protože některým věcem nikdy nestihneme rozumět, požádáme o pomoc odborníky. Proto tu máme (v tomto případě) estetiky, historiky, architekty a urbanisty, kteří se snaží vytvořit příjemné a hodnotné prostředí k životu. To, že se i oni mezi sebou hádají není nutně kontraproduktivní. Všichni hledáme tu správnou cestu. A najdeme ji pouze dialogem. Každý smí mít vlastní názor a díky Bohu za to! Smíme se ale také navzájem požádat, abychom se zkusili podívat z jiného úhlu pohledu. A odborníci nás žádají, snaží se nám přednést své znalosti a zkušenosti ke konzultaci. Vyslechněme je a nechme si to třeba pár dní projít hlavou.

My jsme možná s Transgasem skončili, ale on s námi nikoliv. Ať už stojí či ne, je to tak z našeho rozhodnutí. A to o nás něco vypovídá. Zbývá poslední otázka: Záleží nám na tom, kdo jsme?