„Vůbec tomu modernímu umění nerozumíte? Přijďte se podívat na naši výstavu současného mladého umění!“ Zní trochu jako: „Vůbec neumíte vařit? Zkuste si s námi upéct tuto exotickou specialitu! Budete potřebovat pouze ingredience, které ve svém běžném obchodě neseženete!“

Takovéto pobídky k návštěvě výstavy se nemusejí týkat pouze současného umění. Pojem moderní odkazuje spíše k tvorbě moderny z počátku 20. století a výtvarná tvorba se od té doby stává pro laiky více a více cizí. Propagace nesrozumitelného umění touto formou – aneb dejte šanci tvorbě, ke které nemáte klíč, ale je hodna z nějakého důvodu vaší pozornosti – pak spíše místo zpřístupnění prohlubuje rozdělení společnosti…, jak se dnes s oblibou říká. Nicméně tu máme, co se recepce umění minulého a stávajícího století týče, nemálo lidí, kteří na něj nedají v žádném případě dopustit, ale stejně tak početnou ne-li větší skupinu lidí, kteří jej pouze neignorují, ale potupují jako úpadek společnosti. A opět je kousek pravdy na obou stranách. Všechny obrazy, sochy, ale i performance a další rozličné formy výtvarné tvorby, které bychom zařadili do moderního, postmoderního nebo (pro usnadnění terminologie) současného umění, nejsou kvalitní. Stejně jako v případě starého umění. To, co stojí za vyprávění, jsou příběhy za uměleckými artefakty, a kultivace estetického vnímání skrze ně. Moderní umění ovlivnilo modernistické smýšlení a postmoderní umění zase to postmoderní. Jsme-li tedy zastánci moderního umění, zastáváme se i pozadí této tvorby (tedy uvažování ovlivněné modernismem). Nebo tak činíme z přesvědčení o estetické kvalitě, což však může být rovněž zabarvené osobními preferencemi. Pokud se však v dnešní době můžeme opovážit o hledání objektivity, je zapotřebí hájit výtvarnou tvorbu a estetické vnímání jako celek. Rozumět uměleckým dílům jako prostředníkům v procesu učení.

Kurátor jako učitel

Co to vlastně znamená, když vystavujeme umění? Už jsou to desítky let, co se snaží umělci i teoretici vymezit vůči v jejich době tradičnímu chápání umění. Institucionální kritika umění je již známým odborným termínem a přesto jakoby se reakce ve světě umění ještě zcela nedočkala. Svět umění se mění, mění se lidé, kteří o umění rozhodují, ale princip je stále obdobný.

Lákáme lidi, aby si po práci či o víkendu zašli do galerie, aby obdivovali umění a účastnili se tak jako recipienti lidské kultury. Ale na co přesně se tam mají přijít podívat? Co jim to přinese? Dobrý život se dá prožít i bez znalosti dějin umění, tak proč to považujeme za tak důležité? A proč se na toto nesnažíme návštěvníkům galerií a muzeí odpovědět?

Diváci obvykle vstupují do tzv. bílé krychle, v jejímž prostoru jsou různě rozmístěné někdy více, někdy méně zajímavé objekty. Kousek ode dveří je většinou nalepený text sepsaný historikem umění, který se často nechce celý dočítat ani mně, historikovi umění. Dozvěděla bych se sice kdy a jak umělec umřel, kde studoval a s jakými umělci se kamarádil, ale tyto informace pro mě nejsou tolik podstatné pokud do tohoto prostoru nevstupuji jako historik umění, ale jako divák a člověk.

To neznamená, že považuji za nedůležité informace typu blízkého vztahu a tedy vlivu od/na jiného světoznámého umělce. Ale pouhé konstatování člověku nic nedá, stejně tak jako nudná hodina dějepisu ve škole. Tak jako žáky, tak i návštěvníky je potřeba aktivizovat. To znamená spolupráci kurátora, výtvarníka a edukátora od začátku projektu – tedy propojení odborné, výtvarné i pedagogické stránky.

Kontext

Člověk může navštívit výstavu i jen pouze proto, že se chce pokochat krásou. A to je více než v pořádku. Tato potřeba kromě osobních zájmů může být také reakcí, jakousi kompenzací ošklivosti veřejného prostoru, které si vnímaví lidé všímají. A čím více uvidí krásy, tím více uvidí i ošklivosti – což je součástí oné kultivace estetického vnímání (a následné kultivace našeho prostředí a nás samotných, ale o tom zase někdy jindy). Ale i ona krása má svůj kontext, který lze prezentovat. Kontext, který propojuje dějiny umění, estetiku, sociologii, psychologii a další zajímavé oblasti. Souvislosti, které nás obohacují, po kterých prahneme, a které se rovněž ukazují jako úspěšné marketingové lákadlo.

Chceme-li jako kurátoři napomoci umělcům ke sdílení myšlenky, kterou komunikují skrze své dílo, neměli bychom se zaměřit spíše na ni než na „umění“? Nedokáže-li se svět umění dohodnout na tom, co je to vlastně umění, proč neopustit tento začarovaný kruh a nezačít se soustředit na obsahy, jež chce výtvarník sdělit, na dekorativnost, kterou můžeme zdobit, na vizuální gramotnost, kterou v dnešní době potřebujeme jako sůl, na příběhy, jež by neměly být zapomenuty a jiná pozoru-hodná témata. Výstava o umění je výstavou sama pro sebe. Toužíme-li být opravdu inkluzivní, vytvářejme výstavy pro lidi.