Protože ještě nejsme připraveni komunikovat pouze obrazy.
A možná by to ani neměl být náš cíl.

Facebook je prý pro staré a kdo není na Instagramu, jako by nežil. V každé generaci se najde nějaká „nutná“ novinka, kterou se oddělí od té předcházející. Stejně tak jako velká změna byla mezi generací bez internetu a generací, která s ním už vyrostla, je velká i změna mezi generacemi, které sdílely především text a nyní obrazy. Ba možná i větší. Zatímco rozdíl mezi slovem mluveným a psaným není nutně tak markantní, rozdíl mezi slovem a obrazem již ano. Používají totiž jiný jazyk.

Když je někdo označen jako gramotný, znamená to, že umí číst a psát. Dnes se již vžily také výrazy jako mediální a finanční gramotnost. Dostatečná pozornost však není věnována gramotnosti vizuální.

Nad tím, co vidíme, tak často nepřemýšlíme. Obrazy, kterých si všímáme od chvíle, co otevřeme ráno oči, do jejich zavření pozdě v noci, vnímáme více podvědomím, pocity. Na tom není nic špatného. Naše mozky jsou neuvěřitelně výkonné a my potřebujeme jejich rychlý úsudek, abychom mohli fungovat a vyvarovat se včas nebezpečí. Pokud se ale nechceme svým prostředím nechat ovládat, je třeba mezi pocity a první dojmy vpustit i trochu rozumu. Tvrzení, že to někomu nejde, protože k tomu nemá takové vlohy, je mylná. Vizuální gramotnosti se lze stejně jako každé jiné naučit. Stejně jako k matematice nebo cizímu jazyku, je třeba čas, dobrý učitel, trpělivost a především ochota. Ostatně jako ke všemu v životě.

Žijeme ve věku třetí komunikační revoluce. To bychom měli vzít v potaz, ať se nám to líbí nebo ne. Jsme zahlceni obrazy ze všech stran, vizuálním smogem jak ve virtuálním, tak reálném prostoru. Argumenty typu „krása je v oku pozorovatele“ brzdí jakékoliv snahy o kultivaci veřejných estetických záležitostí. A přestože je na tom něco pravdy, není těžké dojít ke zjištění, že za mé vidění krásy může z části to, kde jsem vyrůstala, jak mě vychovali rodiče a škola, jaké trendy ovlivňovaly svět v době mého dospívání, jaké knihy jsem četla, jaké části světa viděla atd. Cestujeme kolem světa a pořád si přinášíme příklady toho, jak vylepšit po vzoru toho či onoho státu naši ekonomiku, průmysl, hospodářství, zemědělství i kulturu obecně. Ale to, jak žít v budoucnosti, která se přibližuje každým dnem, nemůžeme vyčíst v žádném ze současných systémů. Můžeme se inspirovat v dobách minulých, jak se také vždy dělo, děje a dít bude. A jak je to také potřeba. Technologický pokrok spolu s růstem sociálních tříd však vyžadují i nové způsoby přemýšlení a nové způsoby vidění.

Vizuální gramotnosti se učíme od mala a i nadále po celý život získáváme poznatky
o další a další symbolice. Studium umění mě však naučilo, že nedostatečně užíváme své abstraktní myšlení. Co vidíme i čteme, interpretujeme často příliš konkrétně.
Je třeba rozvíjet dovednosti čtení mezi řádky. Není jednoduché „psát“ pomocí obrazů. A není vždy jednoduché obrazy „číst“.

Zamysleme se rovněž nad fiktivním světem, kde neprobíhá komunikace skrze
slova, jak je známe, ale pouze obrazy. Aby významy, jež chceme sdělit, pochopil správně i ten druhý, je nutná zavedená symbolika. Je potřeba ustanovit společné obrazové znaky, aby nedošlo k nedorozumění.

Když uslyším slovo „vlak“ z něčích úst nebo jej přečtu napsané, získám povědomí
o stejné věci. Jakmile však uvidím jeho fotografii, získám mnoho dalších informací, které si mohu vyložit správným i špatným způsobem. Jelikož naše reakce na viděné jsou velmi rychlé, nemusím si ani uvědomit, kolik „předsudků“ jsem z fotografie vyčetla. Vyslovím-li slovo „vlak“, předávám tak druhému jakousi ideu vlaku – dopravního prostředku jezdícího po kolejích. Na obraze však okamžitě vidím, jestli se jedná o vlak vysoce moderní dosahující velké rychlosti nebo romantický vlak se starou lokomotivou, ze které ještě vychází pára. Vidím krajinu, denní dobu a případně i počet cestujících a jejich podobu. To vše jsou nezanedbatelné detaily, které při neznalosti dostatečného kontextu mohou sloužit nepravostem. Právě tohoto problému se využívá nejen v marketingu, ale i v politice.

V tom spočívá smysl přísloví „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Nejde jen o dorozumění se v cizím kraji, ale o bližší seznámení se s jinou kulturou. Tím však není myšleno pouze jaké tradice udržují lidé hovořící stejným jazykem (žijící ve stejném státě, spadající do stejného náboženství), jaké jídlo jedí nebo oblečení nosí, jak nám kulturu představují někteří cestovatelští influenceři. Když se učím jazyku, učím se i jinému způsobu myšlení. Příkladem jsou tzv. idiomy, jejichž význam je nám v rodném jazyce samozřejmostí, ale v cizím jazyce buď tyto významy neexistují vůbec nebo jsou označována pro nás naprosto nesmyslnými slovními spojeními. Přesto je to stále klouzání po povrchu. Nejvíce tento aspekt vysvětluje člověk v momentu, kdy řekne, že chce-li napsat článek v angličtině, musí také anglicky přemýšlet.

To samé se týká obrazů. Lze shlédnout čínský film, prozkoumat starořímskou sochu, prohlédnout si český barokní obraz a těšit se z estetického zážitku. Pouhým nahlédnutím však nevím, zda jsem vyčetla ten význam, jež se snažil tvůrce předat. Samozřejmě existují díla, u kterých umělci otevřeně přiznávají, že se jedná o jejich osobní vyjádření, a tak ho ani nelze správně interpretovat. Případně naznačují nekonečné množství způsobů vnímání díla každým z nás. A ani tyto způsoby nahlížení na obrazy nejsou špatné. Aniž bych věděla o historických událostech, mohu si z díla z minulosti něco odnést. Nechávám však nazmar potenciál širšího kontextu, dalšího úhlu pohledu, jiné perspektivy. Nevyužívám informací, které by mě mohly dále obohatit.

Jako další varianta se nabízí kombinování textu a obrazu (např. ilustrace v knize nebo film). V tento moment získává sdělení na největší zřetelnosti i síle vlivu. Proto narůstá úžívání emoji a gifů v konverzacích. Sama je využívám, jelikož dokáží vyjádřit rychle něco, co nedokážu popsat slovy. Zapomínáme, jak moc je v rozhovoru důležitá mimika. Právě tu na chatu nahrazujeme pomocí smajlíků. I když lze namítnout, že je to jeden z důsledků neosobního digitálního věku, neházela bych flintu do žita. Sice se řadím k lidem doporučujícím osobní kontakt, ale dokážu též pochopit potenciál jiného druhu komunikace. Například u zmiňovaných emoji a gifů lze snadno vyjádřit pocit, který je zapotřebí v mluvené konverzaci popsat pomocí více slov, jelikož tak dramatickou grimasu naší tváře (či pohyb těla) si na veřejnosti nemůžeme dovolit udělat. Je ale nutné znát i jejich jazyk s narážkami na popkulturu nebo dvojsmysly.

Film nebo video se nabízí jako ideální prostředek k vyprávění. Umožňuje kombinování obrazu, pohybu, hudby, mluveného i psaného slova. Přesto bychom neměli zapomenout na nepohyblivé olejomalby, tištěné knihy nebo třeba rádio. Každý z těchto prostředků podporuje jinou část naší fantazie. A každý příběh si zaslouží tu správnou volbu prezentace. Proto je potřebná pluralita médií. Videa jsou úžasná, ale nehodí se pro všechno. Není to pouze tak, že obrazy dokáží vyjádřit „věci“ slovy nepopsatelné. Slova, zvuk nebo pohyb dokáží stejně tak vyjádřit to, co nelze znázornit obrazem.

Dalším důvodem k nezaložení Instagramu je naše zahlcení obrazy. A neříkám to proto, že se kvůli studiu setkávám denně s nadprůměrnými obrazy, ale proto, že se jako obyčejný smrtelník setkávám denně s ohromným množstvím obrazů podprůměrných.

Naše tendence vše dokumentovat a vše sdílet nám nepomůže si svět užít více, učinit ho snesitelnější nebo ho zastavit. Jak jsem již naznačila výše, možným lékem není nechat se nést jednou vlnou, ale dokázat se vcítit i do těch ostatních. Využít té správné vlny pro potřebný účel. Chápat a vnímat jednotlivé vlny, ale i všechny dohromady jako celek. Tak trochu si hrát na námořníka.

Lépe vnímat, to by měl být náš cíl. Naučit se na svět dívat více očima, naslouchat více ušima, nejen těma svýma. Obout si boty druhých. Těch z dob současných i minulých, ale i těch budoucích.